Vytloukání klínu klínem
Ostatně o správnosti tohoto rozhodnutí svědčí i fakt, že prakticky žádný evropský zemědělec neprojevil veřejně své výhrady proti tomuto kroku. Ať už je názor veřejnosti, a to jak odborné, tak i laické, jakýkoliv, tak jsou-li peníze na podpory připraveny, je ve své podstatě úplně jedno, budou-li vyplaceny o dva měsíce dříve, nebo o 60 dní později. Znepokojující je na celé této eskapádě jeden výrazný signál: zemědělské dotace, které v poválečném období měly zajistit výživu evropského obyvatelstva v dostatečné míře s přihlédnutím na zkušenosti přídělového hospodářství poválečného vývoje a gradující v 80. a 90. letech, zcela změnily svoji orientaci a cíl. Prostě a jednoduše už nestačí. Byť míra podpory evropských zemědělců je z pohledu farmářů z rozvojových zemí zcela enormní a závratná, pomalu a jistě celá řada evropských produktů nemůže sekundovat svým světovým konkurentům. Má to své opodstatnění . míra zalidnění, geografické poměry, historický vývoj: to vše předurčuje starý kontinent k tomu, aby – alespoň co se zemědělství týče – vyráběl velmi draze a ve svém důsledku neefektivně. A tak místo toho, aby po změně výživových poměrů ve světě došlo k přeorientaci evropského agrárního trhu na více konkurenceschopné produkty, instituce Evropské unie ještě více vyslyšely požadavky nespokojených farmářů a ještě více přilily do už tak po okraj naplněné kádě unijních podpor. Unie má teď před sebou dvě cesty, respektive tři: buď nadále a neustále zvyšovat podpory a ochranná opatření trhu, což jsou všechno kroky, k jejich vyjádření by bylo třeba matematického znaménka nekonečno, nebo v těchto krocích poleví a nechá evropský trh napospas tomu světovému: buď zcela anebo alespoň částečně. Obojí by mělo efekt střetu silnějšího se slabším – a v tomto případě je unie i se svými 370 miliony obyvatel v pozici toho slabšího. Třetí variantou je nalezení dalších cest. Evropa je něco speciálního, něco rustikálního, z pohledu okolního světa a je jenom krůček k tomu, aby vedle tradičních nabídek začala nabízet i tradiční potravinářské produkty. Tedy tradiční ve smyslu určitého návratu k minulosti. Prostě něco zvláštního. Takovým inkubátorem uprostřed společenství se může jevit Švýcarsko. Tamní sýry, čokolády a koneckonců i hodinky nejsou ničím, co by se nenechalo vyrobit i v jiných částech světa. Nicméně tato malinkatá alpská země si dokázala za spoustu let vývoje své ekonomiky vytvořit jistou značku kvality, takže když zákazník vedle sebe vidí sýr švýcarský a norský, vezme ten švýcarský. Nemusí být kvalitnější, respektive ten norský nemusí být horší, avšak švýcarský má značku kvality a i kdyby měl být dražší, což ve většině případů i je, vyhrává konkurenční boj u zákazníků. Bohužel vytvořenou značku Made in EU nemáme. Alespoň nemáme v takovém slova smyslu, jak bylo výše naznačeno. A zcela jistě mít ještě nějakou dobu nebudeme, i kdybychom s její tvorbou začali již včera. Nicméně neudržitelnost vícekolejnosti agrární politiky ve světě ( nejenom v unii ), nástup nových technologií, geneticky modifikované rostliny, vzestup úrovně produkce dnes rozvojových zemí a v neposlední řadě avizované výrazné změny klimatu v následujících několika desetiletích – to vše by mělo evokovat v unii myšlenku, jak dále nakládat se svoji produkcí. Respektive zde už o produkci ani tak zcela nejde, spíše by věta měla znít „ jak nakládat se svým zemědělstvím a zemědělci, se svoji krajinou“. Protože všechny zmíněné faktory, které nás s největší pravděpodobností v brzké budoucnosti čekají, nepřispějí k tomu, aby evropská produkce byla levnější a více žádanější – právě naopak. Dosavadní odpor ke GMO, limitované zdroje a stále větší nepřízeň počasí v podobě buď záplav, nebo sucha, nedávají evropskému zemědělství dobré vyhlídky ve střednědobém horizontu ve smyslu konkurenceschopnosti v kontextu světového trhu. Byť slovo „konvence“ a konzervatismus jako takový pocházejí z Evropy, tato bude – alespoň v otázce potravin – muset být nekonvenční a liberální. Jaroslav Trávníček SMA ČR