Ve jménu krize
Bez dispozice k senzibilním vlastnostem tak můžeme očekávat v celku tuhé dohady o každý cent podpory na hektar, s největší pravděpodobností doprovázené protesty samotných zemědělců, protože dohodu zemědělců se strážci státní pokladny již předem neočekávejme. V této souvislosti jsem si vzpomněl na jednoho mého známého, který nedávno navštívil Skandinávii a při debatě s místními farmáři ho překvapil názor jednoho z nich. Na dotaz jak stát tamním zemědělcům pomáhá v krizi, a otázka byla cílena jak pomáhá finančně, dotyčný zemědělec odpověděl, že zemědělství není jediným odvětvím, které se dostalo do problémů a že existují důležitější cíle státní pomoci. To vše s dovětkem, že by bylo do jisté míry až nemorální, chtít v situaci všeobecné potřeby další peníze. Netvrdím, že toto je názor všech tamních zemědělců, ani že toto je názor jediný. Nicméně je velmi zajímavý a má v sobě jistě velký kus pravdy. Stejně tak neočekávám, že by takový názor získal u nás mezi zemědělci masivnější podporu a to i v době relativního blahobytu let 2007 a částečně 2008. Ale dalo by se docela reálně očekávat, že tento názor bude zastávat ministr financí Janota v době, kdy dojde k sestavení návrhu státního rozpočtu na příští rok a jednotlivé položky v něm obsažené bude třeba obhájit.
A vědom si toho, že obhajoba to bude snadná, jelikož stávající vládě nejde o žádné politické body, tedy že nebude mít sebemenší důvod jakkoliv couvnout při utahování kohoutku peněz, docházím k závěru, že bude hůř. S největší pravděpodobností bude zemědělcům „šáhnuto“ na národní doplňkové platby, tzv. „Top-Upy“ a tito to zcela jistě budou nelibě nést. Čemuž se s přihlédnutím k letošnímu cenovému vývoji všeho, co zemědělec vyprodukoval, vůbec nedivím, jelikož u mnohých farmářů by případné subvenční prostředky byly těmi jedinými, které by zachránily jejich podnikání před krachem.
Tomáš Marný