Půllitr za večer zdraží i o desetikoruny. Cenu v hospodě řídí poptávka

Cena se řídí podle toho, co se právě nejvíc pije, a servírku vyřizující objednávky budete v podniku vyhlížet marně.
Přímo uprostřed stolů svítí dotykové displeje, na nichž hosté vidí aktuální pivní nabídku i momentální vývoj cen. Stačí poklepat prstem a vybrané pivo už se točí.
„V současné době to funguje úplně jednoduše. Piva mají dohromady nějakou cenu, která se během dne nemění. Cena různých druhů kolísá jen podle poptávky s každou objednávkou. Když si dáte pivo, tak ho zdražíte a zároveň zlevníte všechna ostatní piva. Součet zůstává stejný, přelívá se to,“ vysvětluje sedmadvacetiletý Pavel Binder nápad, na němž celý koncept hospody stojí.

Pivní burza, jak se jejich podnik jmenuje, před pár dny oslavila rok od otevření.
„Prvotní impuls přišel od našeho společného kamaráda. Řekl nám o hospodě v Berlíně, kde se mění cena piva podle poptávky. To nás inspirovalo,“ vyprávějí mladí podnikatelé. 
Interaktivní systém, k jehož spuštění bylo nutné zabudovat dotykové obrazovky do stolů a vymyslet program, je však jejich práce. Systém postupně vylepšují. 
„Způsob, jakým jsme tu myšlenku převedli do reálu, je naše ochranná známka,“ vysvětluje Binder.
Obrazovky jsou odolné proti vodě i prachu a vyrobené z pevnějšího skla, aby vydržely případné nárazy půllitrů. „Nějaké se už sice rozbily, ale moc se to neděje. Po celé hospodě je spousta kabelů, aby bylo možné to celé zapojit,“ vysvětluje druhý ze spolumajitelů, šestadvacetiletý Jakub Seďa.
Nápad otevřít si hospodu přátelé řešili od předloňského podzimu. „Asi pět měsíců jsme sháněli prostory, než jsme se v lednu 2014 dostali k tomuto. S pomocí kamarádů jsme to tady vlastními silami celé předělali a v březnu otevřeli,“ popisuje začátky Seďa.
Klientelu pivní burzy, stejně jako většiny podniků v okolí, tvoří z velké části studenti okolních vysokých škol. Zda se další hospoda v lokalitě uživí, majitelé moc neřešili. 
„Ve středu, čtvrtek i pátek máme dopředu zamluvené všechny stoly. Ten koncept lidi zaujal od začátku. Lidi zkrátka po ulici proudí a jestli půjdou jeden večer sem a druhý vedle, tomu se nevyhnete,“ myslí si Jakub Seďa. 
V jednu chvíli má hospoda na čepu osm druhů piv, dohromady jich však střídá asi 65. Ceny kolísají v průměru od dvaceti do padesáti korun. U speciálů, které mají lidé větší tendenci vyhledávat, si piva drží vyšší cenu.
„Limit není žádný. Cena může jít klidně do minusu, to se ale nikdy nestane. Historické minimum a maximum, kterého jsme zatím dosáhli, je 10 korun za Lobkowicz a nějakých 114 až 120 korun za speciál,“ vzpomíná Seďa.
Oba majitelé si podle svých slov zakládají na rychlosti. „Snažíme se, aby zákazníci měli pivo hned. V momentě, kdy si pivo objednáte, ho někdo začíná čepovat. Když je načepované, tak vám ho někdo okamžitě nese. V průměru kolem minuty od objednávky máte pivo na stole,“ tvrdí Pavel Binder.
Zákazník může neustále sledovat, kolik co stojí, a vidí i výši své útraty. Drahá piva se mohou stát dostupnějšími, „levnější“ značky zase někdy podraží. 
„Pivovary podle svých obchodních podmínek nastaví kupní cenu a tím určují, pro koho to pivo bude. Tady cena vychází jen z toho, co v ten moment chcete,“ líbí se Binderovi.
Byznys dostal přednost před studiem
V budoucnu plánují otevřít i další podobné provozovny v jiných velkých českých městech. Zájem o hospody, kde řídí ceny poptávka, projevili lidé i na Slovensku.
„Jsme stoprocentně sami s tímto konceptem v Česku a v podstatě i na celém světě. Co se týče interaktivity, to nemá nikdo. A ani by neměl mít, protože to máme zaregistrované, kde všude jen šlo. Kdyby někdo chtěl obdobný podnik, musí od nás koupit práva,“ vysvětlil Binder.
Podnik byl původně částečně kuřácký, od prosince se v něm ale nekouří vůbec. 
„Zkusili jsme, co to udělá a pomohlo to. Zdvojnásobila se kuchyň, je to lepší pro obsluhu a lidé si to víceméně chválí, chodí kouřit ven,“ doplňuje Seďa. 
Prodávat na podobném principu i chuťovky k pivu podle nich není reálné. „Je to technicky nemožné. Výčepnímu jede lístek za lístkem, z různých stolů, lidi si neobjednávají společně ale zvlášť, je to chaos. V kuchyni je to nereálné.“
Podnikat v pohostinství nebyl vyloženě sen ani jednoho z mladých majitelů. Přiznávají, že zkraje nevěděli vůbec nic. Byla to síla konceptu, díky níž našli odhodlání „pivní byznys“ rozjet.
„Já jsem hlavně nechtěl sedět v kanclu, studoval jsem dvě výšky a ani jednu jsem nedodělal. Kolega to stejné. Pracoval jsem ve vinárně, odkud jsem odešel. Když přišla tahle myšlenka, tak nás to nadchlo,“ říká Seďa.
„Já jsem zase dělal ve stavebnictví, to je úplně něco jiného, ale nějak mě to nenaplňovalo. Když už se nám podařilo dostat na trh a překlenout těžké období, tak teď je to super věc, které se můžeme věnovat a nejsme ničím omezení,“ uzavírá Binder.
Autor: Martina Vyroubalová, zdroj: idnes.cz