Předpoklady harmonické výživy plodin

Dochází k projevům disharmonie výživného stavu porostu, zesílenému výskytu chorob (zvláště houbových), poklesu výnosu a jeho kvality, poklesu půdní úrodnosti. Nebezpečí spočívá v tom, že radikální pokles úrodnosti půdy se zřetelně projeví až po překročení prahu minima ochuzení půdy o živiny a výrazného narušení chemismu. Za takto vzniklé situace potom normativně aplikovaný dusík na předpokládaný výnos k porostu nemůže být plně využit k tvorbě výnosu. Nevyužitý dusík k výnosu rostlinné produkce není potom jen ekonomickou ztrátou pro zemědělce, ale stává se nadbytečnou zátěží stanoviště – půdního prostředí, je potenciálním zdrojem nežádoucí kontaminace povrchových a podzemních vod a rovněž škodlivého úniku oxidů dusíku do atmosféry. Příklad výstupu půdního testu, l. č. 46 (2011) Udržování vhodného chemismu, vápnění půdy Zásadním kritériem potřeby vápnění k docílení vhodného pH půdy je deprese škodlivých produktů spojených s kyselostí půdy. Předně jde o toxicitu aktivních forem hliníku, popřípadě o toxicitu manganu. Vápnění ovlivňuje fyzikální stav půdy, dostupnost živin z půdy pro rostliny včetně nežádoucích kontaminantů, kvalitu biologie půdy, mineralizační pochody organické půdní hmoty a její přeměny, produkci minerálního dusíku. Odolnost půdy proti změně hodnoty pH (její pufrovitost) je dána kapacitou a stavem nasycení sorpčního komplexu půdy. Tedy, k odstranění jednotky kyselosti u lehkých půd stačí podstatně nižší dávky vápnění než u půd těžkých. Naopak, nadbytečné převápňování půd snižuje přijatelnost živin, zejména fosforu a stopových prvků (mimo molybden). Na půdě s vysokým stupněm převápnění dochází rovněž ke zvýšené fixaci hořčíku. Nadměrným vápněním se zesiluje biologická mineralizace organické půdní hmoty, produkce dusičnanů a možnost jejich úniku do podzemních vod v promyvném období půdy. Převápňování půd snižuje účast humusu na sorpci živin (kationtů) a rovněž redukuje vodní kapacitu (vododržnost) půdy. Problematika vápnění k docílení potřebného chemismu půdy je otázkou správného definování vhodného rozpětí hodnoty pH půdy. Odchylky od vhodného rozmezí pH (nahoru i dolu) zbytečně komplikují efektivnost výživy plodin na půdě pozemku. Obecně lze říci, že pro půdy s nižším obsahem jílnatých částic a vyšším obsahem organické složky jsou vhodnější nižší hodnoty pH a naopak. Jelikož půdy se liší množstvím a charakterem sorbentů, nelze pro ně vyžadovat jednotnou hodnotu pH. Na základě našeho výzkumu je odvození vhodného pH půdy v závislosti na půdním druhu půdy (charakterizovaném sorpční kapacitou půdy) ukázáno na grafu (odvození vhodného rozpětí hodnoty pH půdy – půdní kyselosti). Zásady aplikace vápenatých hmot – Potřeba dávky vápnění vychází z aktuálního chemismu půdy stanoveného půdním testem. – Nevápní se každoročně, ale v cyklech. Na půdách lehkých v kratším cyklu malými jednorázovými dávkami. – Vápenatá hnojiva zapravovat do půdy k plodinám, které dobře reagují na vápnění. Jedná se o následné plodiny: 1. vojtěška, cukrová řepa, řepka olejka, hořčice, zelí, vičenec, sója; 2. kukuřice, pšenice, ječmen, jetel, bob, fazol, hrách, krmná kapusta. – Nedoporučuje se vápnit: k žitu, ovsu, jeteli bílému, bramborám, broskvoním. – Nikdy nevápnit: ke lnu, slunečnici, seradele, lupině a velké většině trav. – Dávku vápenatých hnojiv, zvláště žíravých forem (pálené vápno, hydráty), zapravit do půdy orbou. Z moderního pohledu šetrnějšího zásahu do aktuálního chemismu půdy upřednostňovat uhličitanovou formu – vápence. Za současného běžného schodku hořčíku používat dolomitické vápence. – Možnost povrchové aplikace je více motivována organizačními důvody. Například je možné povrchové vápnění po sečích leguminóz. Specifikou může být povrchové vápnění „na list“ bramboru mletými vápenci. Tímto způsobem prakticky neovlivníme pH půdy v kořenové sféře bramborů. Dojde pouze k alkalizaci povrchové vrstvy, čímž může být i příznivě ovlivněn zdravotní stav hlíz. Snižuje se možnost jejich infekce plísní bramborovou. – Při vápnění je třeba věnovat pozornost výživnému stavu půdy stopovými prvky. Jedná se zvláště o bór, jehož dostupnost se vápněním výrazně snižuje. Náročnou plodinou na bór je řepka a cukrovka. Hnojení draslíkem Základem stanovení potřeby hnojení draslíkem je jeho zásoba v půdě. Dobrou informaci o stavu zásoby draslíku v půdě podává obsah výměnného K+ včetně vodorozpustného K+. Vhodné rozmezí se pohybuje mezi 100 až 220 mg K+/kg. Specifikace pro konkrétní půdu je závislá na hodnotě sorpční kapacity, typu sorbentu, půdním druhu, vodní kapacitě – vláhové jistotě během vegetace a v menší míře na pěstovaných plodinách. Poznámky k použití draselných hnojiv Správná dávka K-hnojiv by měla vycházet z výše sorpční kapacity půdy, stavu nasycení sorpčního komplexu K+ v relaci k ostatním kationtům a z nároků pěstovaných plodin. Draselná hnojiva chloridového a síranového typu jsou si v účinnosti prakticky rovnocenná. Chloridová draselná hnojiva jsou nejběžnější a rovněž cenově levnější. Síranová draselná hnojiva používáme přednostně k plodinám, kde chloridová nejsou tak vhodná. Jedná se o tabák, vinnou révu, chmel, rajčata, květiny a popřípadě brambory. V podmínkách nebezpečí zasolování půd síranová K-hnojiva mají menší vliv na vzrůst zasolenosti půd. Na kyselých, těžších půdách pod 5,5 pH věnovat zvýšenou pozornost vápnění před intenzivnějším hnojením K-hnojivy, neboť vedle možnosti nižší sorpce draslíku výměnou za hliník dochází i k zesílení kyselosti půdy. Doprovodný aniont draselných hnojiv, zvláště chlorid zvyšuje koncentraci půdního roztoku a tím vytváří větší možnost ztrát vápníku a hořčíku vyplavením v promyvném (zimním) období. Vyplavovaný chlorid (aniont) je automaticky doprovázen nejvíce zastoupeným kationtem v kulturních půdách, tj. vápníkem s relativně vysokým zastoupením hořčíku. Z důvodu efektivnějšího hospodaření s výměnnými kationty v půdě (Ca2+, Mg2+,K+) je výhodnější častější (každoroční) hnojení menšími dávkami K-hnojiv v jarním období než jejich podzimní aplikace před promyvným obdobím, zvláště jsou-li kumulovány do jednorázově vysokých dávek (dříve běžně doporučovaného předzásobního hnojení). Předchozí praktiky předzásobního hnojení, zdůvodňované technicko-organizačními přednostmi (malým rozdílem v nákladech na hnojení při aplikaci malých nebo velkých dávek hnojiv), nerespektováním funkce doprovodného aniontu K-hnojiva v půdě výrazně přispěly k současnému běžnému schodku hořčíku v našich půdách. Na základě předchozího bychom možná mohli dospět i k závěru o škodlivosti přívodu chloridů do půdy draselnými hnojivy. Bylo by to však jednostranné zúžení problému, neboť chloridy mohou ve výživě rostlin sehrát i kladnou roli. Rostliny je ochotně přijímají, více než je třeba k naplnění vlastní biogenní funkce. S výhodou je využívají v mechanismu acidobazické regulace. Vyplatí se jim vynaložit energii na jejich příjem, a tím šetřit na druhou stranu vícenáklady na syntézu organických kyselin (aniontů). Rovněž nelze přehlédnout aspekt zvýšené odolnosti rostlin proti houbovým chorobám. Chloridy nejsou pro houby tak atraktivním substrátem jako organické anionty (kyseliny). Hnojení hořčíkem Bohužel hořčík je u nás stále nejběžnější deficitní živinou. Biologické nároky konzumentů rostlinné produkce (potravin, krmiv) na hořčík jsou značně vyšší než nároky plodin ke tvorbě výnosu. Tímto rozporem se obsah hořčíku v produkci stává významným kvalitativním ukazatelem. Obsah hořčíku v půdách je rovněž parametrem kvality životního prostředí pro člověka. Zásobenost půd hořčíkem má bezprostřední vztah ke kvalitě podzemních vod, jejich minerálního složení. Obnova a udržování vyšší zásoby hořčíku v půdách je celospolečensky významná z důvodu důležitosti hořčíku pro zdraví a kvalitu života obyvatel. Lékařská věda a klinická praxe dokládají jasné souvislosti se vzrůstem výskytu civilizačních chorob, odolnosti lidí ke stresovým situacím, syndromem zvýšené únavy, neurologickými a psychickými obtížemi, cévními a srdečními chorobami, výskytem alergií atd. Potřeba hnojení vychází ze stavu zásoby výměnného Mg2+ v půdě. Kladná výnosová reakce plodin na hnojení hořčíkem je běžně při zásobě nižší než 6 % ekvivalentů hořčíku z výše sorpční kapacity půdy. Optimální zásoba z hlediska kvality produkce (pícnin a zelenin) je vyšší. Pohybuje se v oblasti 10 až 15 % ekvivalentů hořčíku z výše sorpční kapacity. Roční odběr hořčíku hospodářským výnosem se pohybuje kolem 10 až 25 kg Mg z 1 ha. Systém hnojení hořčíkem je zásobního charakteru, v rámci osevního postupu. Smyslem hnojení by měla být péče o dobrý stav zásoby výměnného hořčíku v půdě v relaci k ostatním kationtům, zvláště K+ a Ca2+. Hnojení fosforem Specifikou fosforu mezi hlavními je ustalování pouze velmi nízké koncentrace fosforečnanového aniontu v půdním roztoku v kontrastu s nárokem plodin. Zásady správné aplikace fosforečných hnojiv – Primárním předpokladem efektivního využívání fosforečných hnojiv je předchozí systematická péče o udržování vhodného rozmezí pH půdy a pravidelná péče o organickou půdní hmotu. – Dávky hnojení fosforem by měly být podloženy výsledky testování výživného stavu půdy konkrétního pozemku, aby cílevědomě směřovaly k výstavbě a udržovaní dobrého fosfátového režimu půdy. – Nemá velký praktický význam specifikace dávek k jednotlivým plodinám. Nároky plodin reprezentované odběrem fosforu výnosem se pohybují v rozmezí 5 – 25 kg P/ha. Náročnější plodinou jsou brambory (35 – 40 kg P/ha), které rovněž vykazují horší osvojovací schopnost P z půdy. – Dávku P-hnojiva zapravit před vegetací do půdy. Povrchové hnojení během vegetace prakticky nemůže ovlivnit výživný stav porostu. – Na půdách s vysokou fixací fosforu je výhodnější strategie péče o fosfátový režim půdy technikou lokální aplikace fosforečných hnojiv než rovnoměrného vyhnojování profilu ornice. – Na kyselých půdách je možno s výhodou používat amorfní fosfority – mleté fosfáty (hyperfosfáty), u kterých nehrozí intenzívní znehodnocování fosforu. Naopak dochází k jejich pozvolnému rozkladu, k zpřístupňování fosforu pro rostliny. Při větších dávkách částečně plní i funkci vápnění. Použití mletých fosfátů je možné i v slabě kyselých půdách do 6,5 pH za podmínky dobré mikrobiální aktivity, která se zvyšuje současným organickým hnojením. – Větší dávky P-hnojiv zapravovat do větší hloubky orbou. Zajistí se tím rovnoměrnější rozprostření do většího objemu půdy. V hlubších vrstvách ornice bývá rovněž stabilnější vlhkost v průběhu vegetace, čímž jsou vytvořeny podmínky pro lepší příjem fosforu rostlinou. – Spojovat hnojení fosforem s organickým hnojením. Přidávání superfosfátů a mletých fosfátů již ve stáji nebo při skladování organických hnojiv snižuje ztráty dusíku a zlepšuje kvalitu organických hnojiv. V půdě nedochází k takovému stupni fixace fosforu. – Hnojíme-li na kyselých půdách P-hnojivy vodorozpustného typu, používat nízké dávky (maximálně do 20 kg P/ha) těsně před setím. Účinnější je granulovaný superfosfát než práškový, a máme-li možnost, je lepší lokální aplikace než „naširoko“. Malé lokální dávky fosforu (1/3 až 1/4 z plné dávky) mají obdobný efekt na porosty. – Na půdách s nižší a střední zásobou labilního fosforu jsou efektivní startovací malé dávky fosforu do hnízd, pásů v blízkosti klíčících rostlin (lokální aplikace). Zajištění dobré výživy fosforem v počátku růstu umožní vitálnější růst a vývoj rostliny, jejího kořenového systému. Rostlina tím získá lepší schopnost osvojování fosforu z půdy v průběhu pozdější vegetace i za podmínek horšího fosfátového režimu půdy. Doc. Ing. Jiří Matula, CSc. Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně Oddělení agrochemie a výživy rostlin