Poučení z veder: Stromy jsou nejlepší klimatizace. Beton zlo

Podle nedávno zveřejněné studie vědců z Katedry fyziky atmosféry Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity se do roku 2060 oteplí v průměru o 2,5 stupně. Přibude tropických dnů v roce, ubude sněhu. Náš organismus přitom vedro nesnáší zrovna lehce, když je hic, mnoho lidí čelí srdečním potížím, stoupá počet úmrtí.

Vedra obnažují nejen uvařená těla, ale i to, co se v posledních desetiletích děje ve městech. Typickou ukázkou je Praha. Když se rtuť v teploměru vyšplhá nad třicet, život ve vyasfaltovaném a vybetonovaném městě se stává nesnesitelným. Najednou vidíte, jak se město změnilo a jak je naklimatické změny nepřipravené.

Nejdřív co proti horku funguje. Když jdete po městské ulici beze stromů, vedro se násobí. Slunce rozpaluje stěny domů, ale taky asfalt, beton, dlažbu. Tyto plochy pak sálají teplo zpátky. Postříkáte hadicí chodník, voda se během pár minut vypaří, nestačí ovzduší ochladit.

Jakmile však zajdete pod stromy, pokud možno pod více stromů, je vám najednou skoro zima. Stromy, ale i tráva, keře snižují teplotu a pomáhají vedra snášet. Stejně tak vodní hladiny, kde se voda odpařuje a ochlazuje vzduch.

Odtud s až stupidní jasností plyne, jak se vedru účinně bránit: vysazovat stromy, neničit, nezakrývat vodní plochy, potoky, jezírka, rybníčky. Sázet trávu, keře, květiny, bránit se betonu a asfaltu.

Realita hlavního města? Nevím o tom, že by zde vznikl nějaký nový park, že by se masově vysazovaly stromy, že by na chodnících projektanti chránili trávu, že by přibývaly zelené pásy, které se sice musí sekat, slouží jako psí klozety, ale zároveň v horku nesmírně usnadňují život.

Zelené části Prahy rychlým tempem končí. Často je pohlcují nové developerské projekty. Jeden se chystá v Praze na Rohanském ostrově. Zastavěno bude 20 hektarů pozemků! Na břehu Vltavy vyroste nová, hypermoderní čtvrť. Ne park. Další projekt: „mrtvá zóna“ v okolí smíchovského nádraží se má změnit nikoli v zelenou oázu, to nikoho ani nenapadne, ale v novou super čtvrť pro 15 tisíc obyvatel.

Méně nápadně se to děje prakticky všude. Pozemky, obvykle zelené, kde se léta nesmělo stavět, se potichu, nenápadně mění ve stavební parcely, zeleň mizí a domy obklopené betonem a asfaltem rostou jak houby po dešti. Jako by nás neubývalo, ale přibývalo.

Když jedete na kole po cyklostezce z Karlína na Libeňský ostrov, míjíte úplně novou zástavbu, špičkové bytové domy, které stojí nejen na místě, kde bývají záplavy, ale taky tam, kde se to ještě nedávno zelenalo. Podobně v Praze 6, která bývala dost zelená, přibývají viladomy.

Stavějí je především tam, kde se dobře bydlí. A dobře se bydlí tam, kde je dostatek zeleně. Takže stromy, křoví a tráva ustupují „projektům“, viladomům, bytovým rájům. Potíž je v tom, že domy jsou obklopeny dlažbou, betonem, asfaltují se k nim cesty, s obyvateli přibývá aut, garáží, parkovišť, která zase polknou kus „divoké zeleně“.

Typické: místní obyvatelé se často megalomanským projektům marně brání. V debatách, několika jsem se zúčastnil, slyšíte argumenty jako „leží tu ladem krásný pozemek, kde by mohli žít lidé“. Ležet ladem znamená, že místo je zarostlé travou, křovími a stromy. Přesně tím, co v městském prostředí chybí a co potřebujeme.

Nemá smysl připomínat, jak se jaro co jaro ve městech (i na vesnicích a jinde) zuřivě kácí, jak mizejí „nebezpečné“ aleje podél silnic. To je naše sebevražedná realita, jsme na ni zvyklí a málo se jí bráníme.

I když se otepluje, i když máme zkušenost, že léto ve městě je za trest, děláme místo pro auta, ne pro stromy. Typickou ukázkou je tunel Blanka. Ten má Praze údajně odlehčit od aut, ale někteří dopravní experti tvrdí opak: přivede do matky měst víc vozů. A kdekoli Blanka vyústí, ocitnete se v betonlandu. Šílené nájezdy, podjezdy, peklo.

Lidé starší generace jsou k tomu často slepí. Jeden šedesátník mi ve vedrech řekl: „Tak si kupte klimatizaci, ne?“ Zní to krásně, budeme v horku klimatizovat, jenomže to žere energii a vyjít ven z klimabudovy do 35 nad nulou je šok, že sebou málem praštíte. Ve skutečnosti jsou stromy nejlepší klimatizace.

Horko a prognózy vědců nás nabádají, ať změníme svoje města. Ať chceme parky místo developerských projektů, kde občas ze skla a betonu trčí osamělý strom jako jakási vzpomínka na jiný svět. Ať se nebojíme trávy místo asfaltu. Ať se bráníme kácecí mánii. Ať chceme jezírka, a ne další parkplacy.