Nadstandardy mají smysl jen tehdy, přinášejí-li konkurenční výhodu

Právě v zemědělství a potravinářství – oborech zatížených nejsložitější unijní legislativou, zvyšují naši vlastní státní úředníci povinnosti tuzemských podnikatelů nad rámec evropských zařízení, a není to tedy velmi často EU, která podvazuje ekonomiku našich producentů. Teze o tom, že každý detail lze nařizovat zákonem, díky čemuž všichni přesně vědí, co mají v každé situaci dělat, je ovšem filosofický nesmysl. Sebedokonalejší a seberozsáhlejší zákon či vyhláška nemůže nikdy postihnout veškeré situace, které život přináší. Jediným výsledkem složitých předpisů a nadstandardních povinností je existence alibi, které má nahradit skutečné rozhodování o tom, co je správné, a co ne.

Není nicméně pravda, že nadstandardní povinnosti vytvářejí pouze naši úředníci – i jiné země mají své specifické vyhlášky a zákony, které jdou nad rámec bruselských předpisů. Rozdíl je v ale v tom, že v zahraničí je převažujícím motivem k nárůstu nějakých povinností cílová konkurenční výhoda, pro kterou se časová, finanční nebo „buzerační“ obět vyplatí. V ČR je takovým případem například špekáčková vyhláška, která garantuje spotřebiteli u vybraných tuzemských potravinářských výrobků na rozdíl od zahraničních produktů podíl masných surovin v těchto výrobcích. Dobrovolná regulace tohoto typu by měla vyústit v konkurenční výhodu spočívající ve vyšší kvalitě našich výrobků. To by ovšem musel spotřebitel vědět, co špekáčková vyhláška obnáší, což zase znamená dobrovolný nadstandard dobře odkomunikovat. To se zatím úplně nepovedlo a deset let dobrovolné regulace přišlo částečně vniveč. Zvyšující se zájem spotřebitelů o kvalitu a původ potravin nicméně ukazuje, že v tomto případě byl zvolený nadstandard přece jen asi dobrou investicí.

Jenže špekáčková vyhláška je spíš výjimkou. Nadstandardy vytvářené našimi úředníky žádnou konkurenční výhodu nepřináší a naopak konkurenceschopnost tuzemských podnikatelů snižují. A to za peníze daňových poplatníků. Nejde přitom jen o zvýšené finanční náklady, které s sebou nadstandardy nesou, ale i o zbytečně promrhaný čas.

Ilustrativní je třeba příběh právě projednávané novely zákona o ochraně zvířat proti týrání, do níž úředníci zabudovali celou škálu školení týkající se chovů prasat, usmrcování zvířat či vědců provádějící se zvířaty výzkum. Ačkoli legislativa EU nic z toho nenařizuje, trvají úředníci tvrdošíjně na tom, že jsou školení nutná, neboť původní obecnou legislativu EU lze podle nich vykládat pouze tak, jak jí oni sami rozumí. Teprve přímá konfrontace s právníky a rozbor bruselského originálu prokázal, že nic z úřednického postoje neplatí, to ale nebránilo úřednické obhajobě v tom, aby z kritiků svého postoje dělali hlupáky. Nebo další případ vyhlášky 545/2002 o postupu při provádění pozemkových úprav čítající na 11 stránkách technického textu odkaz na dalších 72 právních předpisů nebo jejich částí. K tomu nás jistě Brusel nenutí, navíc kvalitu pozemkových úprav nemůže nahradit složitý předpis, protože rozhodující je fundament toho, kdo soutěž na pozemkové úpravy zadává, a kdo je také přebírá. Příkladů zbytečných nadstandardů je celá řada, z nichž většina postrádá zcela prostou logiku. Jako třeba aktivita ÚKZÚZ, který kontroloval ovocné sady podle předpisu, který v době kontroly ještě neplatil.

Co je ale zásadní: Úředníci tvořící zákony a zejména vyhlášky, v nichž se nejčastěji skrývá onen ďábel v detailu, musí začít skládat účty ze svých záměrů. Ledabylé obvyklé konstatování, že „jde o nutnou implementaci předpisů EU“, nebo že návrh „nepřináší nové nároky na podnikatele“ jsou jen dalším alibi, na které nelze přistupovat. Protože totiž v praxi nové nároky obvykle přináší. A pokud se týká oné implementace? Zmiňovanou novelu vyhlášky na ochranu zvířat proti týrání nebylo nutné vůbec přijímat, protože jde o přímo aplikovatelné Nařízení EU....

Petr Havel, zdroj: asz.cz