Kolik průšvihů s masem je třeba, aby se probudil eurobyrokrat

Tamní prasata byla podle bavorského státního úřadu pro zdraví a bezpečnost spotřebitele (LGL) krmena vedlejšími produkty z mlékárny Ehrmann. Tato společnost byla známa jako uživatel chloramfenikolu jako laboratorního bezpečnostního postupu. Uvedené léčivo je přitom v EU zakázáno od roku 1994.

Firma Ehrmann připustila, že rezidua produktu skončila v krmivu kvůli nedůslednému ošetřování laboratorního odpadu. Na situaci v sousední zemi již reagovala naše Státní veterinární správa (SVS), která spustila prověrky vepřového původem z Německa prostřednictvím krajských poboček.

Větší obezřetnost

Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost zásilek podezřelého masa do České republiky není příliš vysoká, neměl by tuzemský spotřebitel propadat panice a vepřové si může bez problémů dopřávat dál. Jiná věc je, jaké vepřové by to mělo být. Právě tento druh masa je totiž komoditou, která se dováží – nejen z Německa –, a to zhruba v objemu poloviny domácí spotřeby.

Zdá se, že domácí chovy jsou pod lepším dohledem dozorových orgánů, a tedy poskytují vyšší záruku bezpečnosti z hlediska výskytu rizikových látek, než německé

I když nelze do budoucna stoprocentně vyloučit, že se u našich producentů prasat někdy někde nějaké problémy nevyskytnou, přece jen se zdá, že domácí chovy jsou pod lepším dohledem dozorových orgánů, a tedy poskytují vyšší záruku bezpečnosti z hlediska výskytu rizikových látek. Když se před rokem řešila v Německu aféra s dioxiny, zdálo se, že šlo o výjimku, která dozoru unikla; mimo jiné v důsledku toho, že aktéři aféry úmyslně nesplnili své zákonné nahlašovací povinnosti. Ve světle nedávné drůbeží a nyní vepřové aféry je nicméně na místě v případě dovozů masa ze zahraničí vyšší obezřetnost.

Faktem totiž je, že zemědělci v zahraničí, včetně producentů živočišných komodit, a tedy i masa, nejsou v řadě zemí EU často pod tak bedlivým dohledem kontrolních orgánů jako tuzemští producenti. Nadměrná byrokracie a časté kontroly dozorových orgánů v ČR jsou častým terčem často oprávněné kritiky, navíc časové prodlevy vyplývající z přítomnosti kontrol se částečně podílejí na konkurenceschopnosti našich farmářů. Jedním z pozitivních důsledků tohoto stavu je ale dosavadní absence potravinářských afér na domácím trhu.

Dražší, ale bezpečnější

Bylo by žádoucí, kdyby si toho začal více než dosud všímat také tuzemský spotřebitel. Naše produkty jsou sice většinou o něco dražší, jsou ale také vyšší zárukou bezpečnosti. Kardinální spotřebitelskou otázkou nicméně je, jak mají spotřebitelé tuzemskou produkci poznat. Právě v případě vepřového a také drůbežího neukládá evropská legislativa označovat tyto výrobky zemí původu, přestože by to zcela jistě nejen naši spotřebitelé uvítali.

Ne že by se na drůbežím a vepřovém nedalo označení zemí původu vůbec najít, u řady výrobků tomu tak je, ale daná povinnost neexistuje. Maso obecně je přitom typickou jednosložkovou potravinou, kde by značení zemí původu neměl být žádný problém, stejně jako to nebyl a není problém v případě hovězího. U něho byla impulsem k označování nemoc šílených krav (BSE), tedy potenciální zdravotní riziko. Dioxiny, nebezpečné bakterie či antibiotika ovšem zdravotní rizika představují také – a proto by bylo žádoucí, kdyby se i v těchto případech sáhlo ke stejné metodě prevence – tedy označování zemí původu.

Pokrytecký argument

Lepší identifikace by přitom byla zcela v souladu s deklarovanou politikou EU, podle níž je třeba spotřebitele vzdělávat, poskytovat mu o potravinách dostatek informací a zvyšovat bezpečnost v unii produkovaných potravin. Zatím se ale Brusel soustředí více na přidávání nových a nových povinných údajů na obaly potravin. V současné době jich je tolik, že se jednak na obaly ani nevejdou, a jednak se v nich spotřebitel nedokáže vyznat, což v minulosti přiznal i průzkum veřejného mínění prováděný samotnou EU. K naprosto zásadní informaci, která může mimo jiné podpořit rozvoj lokálních trhů a spotřebiteli poskytnout skutečně vyhledávanou informaci, totiž označení zemí původu, ale unie zatím souhlas nedala.

Zatím se Brusel soustředí více na přidávání nových a nových povinných údajů na obaly potravin

Obvyklý protiargument, že by označování zemí původu představovalo netarifní překážku v zahraničním obchodu, je pokrytecký. Naopak. Takové označení by veřejně identifikovalo produkty ze zemí, o nichž by bylo známo, že bezpečnostní rizika nemají, a posílilo odbytové možnosti místních zemědělců i potravinářů. V praxi by to znamenalo, že by se všechny země snažily s riziky účelněji bojovat, což by bylo příspěvkem k vyšší, ne jen deklarované kvalitě potravin.

Na půdě EU by se mělo začít opravdu vážně diskutovat o povinném označování potravin zemí původu, především u masa. Ne zcela osamocené aktivity v tomto směru vyvíjel už loni exministr zemědělství Ivan Fuksa, v současné době to ale vypadá, že tato snaha vyznívá do ztracena. V zájmu spotřebitelů i evropských zemědělců a potravinářů by ale bylo žádoucí otázku označování potravin zemí původu znovu oživit. Není to nic ani proti sousednímu Německu, ani proti obchodu samotnému. Je to prostě zapotřebí.

Petr Havel, zdroj:ceskapozice.cz