Budoucnost zemědělství je dobrá..?
Jako optimista jsem odpověděl, že budoucnost českého zemědělství je dobrá. Přidal jsem několik argumentů podtrhující mé tvrzení a uspokojen rádoby fundovanou odpovědí jsem se myšlenkou dále nezabýval. Ale myšlenka je věc neuspokojivá, bez vyzvání se vrací v době, kdy na ni zapomeneme, a tak se i stalo.
Jsou viníkem biopaliva?
Tak, jaká že to je ta budoucnost českého zemědělství? Lakonická odpověď, že dobrá nemusí být dobrou pro samotné odborníky. Fakt, že cena potravin se po několikaletém propadu, ať už faktickém nebo reálném v důsledku inflace opět zvedá, je špatnou zprávou pro spotřebitele, nicméně ne zase tak špatnou pro samotné zemědělce. V hledání viníka se osvědčila strategie nazvaná biopaliva – ty jsou údajně tím faktorem, kvůli němuž propukají v jihovýchodní Asii boje o základní potraviny. Laik se možná s tímto vysvětlením spokojí – ono má svou logiku – ale při zevrubnějším seznámení se s problémem nelze opomenout několik faktorů. Uvádí se, že plných 95 % činností člověka je spjato s ropou, respektive 95 % produktů našeho spotřebního košíku vzniklo s pomocí ropy či jejích derivátů. A zemědělství rozhodně není oborem, který by v závislosti na této mazlavé tekutině nějak vybočoval, spíše naopak. Jestliže tedy cena ropy stoupla za poslední čtyři roky více než dvojnásobně, dopad v podobě dražších produktů, k jejichž výrobě se ropa používá, je zcela zjevný. Vzrůstající životní úroveň lidnatých zemí je dalším stimulem pro růst cen potravin. Pokud stačila – v nadsázce řečeno – obyvateli nejlidnatější země hrst rýže denně, dnes si může díky rychle rostoucí asijské ekonomice dovolit hrsti dvě, přičemž ekvivalent násobku těchto hrstí je jedna miliarda. Vlivy jako sucho či další nepřízeň počasí v tradičních světových obilnářských regionech jsou ještě stále na důležitější pozici důvodů růstu cen než samotná biopaliva. Proto je třeba se zamyslet, jestli ta stále ještě špetka produkce, která se spálí či fermentuje, je tím pravým důvodem. Myslím že není.
Ekonomické drancování, nebo udržitelná stagnace?
Ekonomika a její prosperita je závislá na svém neustálém růstu, zatímco zemědělství na trvalé udržitelnosti. Pokud má být zemědělství ekonomické a zároveň trvale udržitelné, musí neustále řešit dilema v podobě ještě většího drancování svých, bezpochyby limitních zdrojů, nebo na straně druhé v podobě udržitelnosti, tedy stagnace, tedy z hlediska ekonomického poklesu. Zemědělství sice je podnikáním jako každé jiné, nicméně s řadou dalších faktorů, proti ostatním podnikatelům ztěžujících samotnou činnost. Nepochybně trend hlavního zaměření sektoru, a tím je produkce potravin, se pomalu znovu vrací na výsluní, byť v minulosti byl často zaměňován za údržbu krajiny a podobné mimoprodukční funkce. Ty se se současnou poptávkou po potravinách nevylučují, naopak vhodně se doplňují, a to zejména v takových lokalitách, které jsou pro intenzivní produkci nevhodné. Pro alespoň částečné skloubení ekonomiky a trvalé udržitelnosti je třeba hledat nové trendy, nové technologie a nové směry – často i nezemědělské. Je třeba uvést, že čeští zemědělci se již naučili velmi hbitě reagovat na situaci, ať už zintenzivněním své vlastní zemědělské výroby nebo diverzifikací této činnosti. Ta má pochopitelně rozličnou podobu, protože několikanásobně platí okřídlené „fantazii se meze nekladou“. Částečným východiskem pro zemědělské podnikatele a podniky budou jistě energie, ještě nedávno tak vyzdvihované, dnes tak trochu zatracované a jistě v blízké budoucnosti renesančně opět vyzdvihnuté a propagované. Možná s technologickou inovací v podobě druhé a další generace, ale stále ještě energie získávaná z obnovitelných zdrojů. Dalším z takzvaně trendových oborů je a bude agroturistika. Stačí se podívat do minulosti, kdy letní byty na zemědělských usedlostech byly vítaným zdrojem předežňových příjmů.
Návrat k minulé rozmanitosti
Ono by se dalo bez nadsázky říci, že budoucnost českého zemědělství se obrací ke své minulosti – v dnešní terminologii řečeno - i v době předešlých generací si málokterý sedlák mohl dovolit luxus být pouze sedlákem. Buď z hlediska finančního nebo už z prostého faktu, že alespoň co se týká polní produkce, tak tato je značně sezónní proti potřebám samotného sedláka nebo jeho zaměstnanců. Důležitý je však jeden faktor – a to, že rozmanitost těch dalších zemědělcem vytvářených činností je tak různorodá a široká, že neexistuje univerzální návod, jak být úspěšným. Ostatně, jako je tomu v ostatních oborech. Naštěstí. Když se tedy zamyslíme nad budoucností českého zemědělství, musím trvat na svém původním tvrzení – je dobrá. Ale ještě bych dodal, že je rozmanitá. Je jenom dobře, že právě tu rozmanitost můžeme dnes pozorovat u mladých farmářů. Chuť a odvaha zkoušet nové, naopak absence konzervatismu je právě mladým lidem v českém zemědělství vlastní. Tedy rekapitulováno: budoucnost českého zemědělství je dobrá – protože jde o obor rozmanitý a protože – a to hlavně – samotná budoucnost spočívá v mládí na venkově, které je schopné a ochotné hledat nové cesty samotného oboru.
TomášMarný
spolupracovník SMA ČR