Avizované zvýšení cen mléka
Pravda, nudle to není příliš do měkka uvařená, ale jíst se dá a to je v tuto chvíli to nejdůležitější. Zemědělci jsou v současné době živeni pouze nadějemi na zvýšení cen mléka, protože pokud by tomu tak nebylo, museli by dle pravidel trhu svá stáda vybít a jít dělat něco jiného. Což nechtějí a dokud je k tomu nedonutí úplný krach jejich farem, tak to ani neudělají. Což je však perfektní zpráva pro ony mlékárny, které, když už se zdá být nálada mezi samotnými zemědělci neudržitelná a vypadá to, že by mohli s mlékem skončit, vypustí na první pohled optimistickou zprávu o zvýšení cen. Problém se zdá být zažehnán – každý potřebuje něčemu věřit, mít svůj cíl, či spíše v tomto případě sen a ten byl sedlákům daným prohlášením dán. Zajímavé na celé eskapádě není fakt, že čeští sedláci mají jakousi naději v podobě výhledu vzrůstajících cen, které – i kdyby narostly do avizované výše -zcela jistě nebudou u řady pokrývat ani náklady na produkci, nemluvě o přiměřeném zisku, ale interesem číslo jedna je tvorba cen u samotných mlékáren. Živeni trpělivými vysvětleními našich odběratelů o vážné situaci v celé Evropě, kde klesly ceny stejně jako u nás a chudák zpracovatel se nemůže v globálním trhu bránit vlivům prostředí, nabyli farmáři v české kotlině přesvědčení, že krom snadnějšího cestování nám přineslo otevření hranic v posledních dvaceti letech i jistou cenovou nestabilitu ovlivňovanou zvenčí. Což může do jisté míry být pravda, jelikož i největší český mlékárenský gigant je jenom malým hráčem na evropské mléčné laguně, nemluvě o té světové. O to více se prohlubují rysy překvapení ve tvářích zemědělců, když dvě mlékárny oznámí odražení ode dna a lepší časy. Jak ke zmíněnému pohnutí mysli zpracovatelé došli, mi je záhadou. Zcela analogicky, nebo chcete-li selským rozumem blafují, nebo cenu placenou farmářům můžou ovlivnit více než prohlašovali a v momentě, kdy se situace stává neúnosnou – samozřejmě pro zemědělce – popustí trochu svého profitu farmářům, protože chytrý parazit si nikdy nezničí svého hostitele. Obojí je alarmující a nic dobrého nevěštící. A obojí dokazuje fakt, že zemědělci jsou stále většími vazaly svých odběratelů. Tvorba cen tak může bát v rukou akcionářů zpracovatelského provozu, kteří požadují vyšší dividendy, nebo na zlovůli samotného managementu, jelikož vyhlašování cen nachází jedinou logiku v tom, jak se onen management osudný den vyspal. škoda jen, že v dobách, kdy sami mlékárny chodily za zemědělci aby si v nich koupili podíl, převažoval názor na oddělení výroby potravin od jejich zpracování. Možná to bylo způsobeno i jistou leností zemědělců a managementů zemědělských podniků, protože kočírovat vlastní podnik a plnit funkci akcionáře v jiném je přeci náročnější. Nicméně vše musí mít svůj cíl a je-li, respektive bylo-li cílem pouhá produkce hektolitrů mléka a tun obilí, byl to cíl malý. jakákoliv budoucnost zemědělského podniku je pevně svázána s možnostmi odbytu a ten mají zemědělci, na rozdíl od jiných složek hospodářství, velmi omezený. Mléko se kazí v řádech hodin, zvířata přerůstají v řádech dnů a plné sýpky je sice dobrý pohled po žních, ale už nikoliv tak radostní ještě před následnými žni. Obyt těchto produktů vždy závisí na druhé straně, která určuje kolik, kdy a za kolik si odebere. To je, pravda, nerovné postavení. Zajímavostí je, že fúze agropotravinářských gigantů zdaleka nevzrušuje zemědělce tak, jako snížení přímých plateb o několik korun na hektar. Bez diskuse však zůstává případný dopad těchto fůzí a spojení a vytvoření monopolního postavení na trhu. Tam pak sami zemědělci mohou zaplakat v podobě několika set i tisíc korun zvýšených nákladů na hektar v souvislosti s nárůstem cen chemií. Toto vše je pouhým důsledkem nezájmu zemědělské veřejnosti o uvolněné majetky bývalých ZZN, mlékáren, mlýnů, jatek a podobně. Mimo jiné do roku 1948 družstevních mlékáren, výkupů a podobně – tedy zpracovatelských provozů vlastněných samotnými zemědělci a zemědělcům nikdy nevrácené.
Tomáš Marný